08/12/2017

Expat mum in Finland / Máma cizinka ve Finsku

I am gona be very frank today. What is it like to be an expat mum on maternity or parental leave? Well, to be honest... pretty difficult.


Dnes budu velmi upřímná. Jaké to je být na mateřské nebo rodičovské dovolené v cizí zemi? Popravdě... dost těžké.
(Česky níže)

Those who have experienced maternity leave or an expat life will agree with me, that both of them are quite a rewarding but also very challenging life times. Surprisingly enough, there are some parallels between them.

Not only your life turns around drastically within couple of hours or days, you also have to adjust very quickly and let go of lot of stuff. On top of that your expectations are rarely met, because you just do not know what to expect. In both cases it is a difficult task, but once you know how to handle it, it can turn into pretty transformational experience.

Now imagine that you are living both of those realities at the same time... Welcome to the life of an expat mum.

There are things nobody ever tells you about the life of an expat mums in Finland, and I decided that I will. Because I have seen it so many times in the past 5 years. Those sad, confused and abandoned women, asking themselves, why do they feel so miserable and depressed sometimes, why are they unable to connect with the local mums, why are they so angry with the country that provides for them, and feeling guilty about all that. I know, because I am one of them.

I want to tell to all those mums sharing on the online forums and internet discussions, that they are no freaks or outsiders. It is just an inevitable part of an expatriot life and life of a mum on the maternity leave - being little bit out of the place, how ever hard you try. Because, we are. We are those beautiful souls stretched into awful lenghts bewteen the place we once were at, and the one we are trying to blend in, adjust, adapt, fit in... without loosing the thread which is connecting us with our roots.

Do you feel it too? Maybe this will help.

Connecting with the locals

perhekeskus Myötätuuli Hyrylä

It is pretty difficult to really connect with the local Finns (and I am talking in general). And connecting with Finnish mums, if your looks and your language skills scream "foreigner", might seem pretty impossible. Of course, there are people who don't mind or care talking to you in English and you end up meeting a friend for ever. But it does not happen very often.

I remember first year on the maternity leave, every time I came back home from the playground or the local family centre (perhekeskus) I felt miserable and sad. It was always the same - I would come, start playing with Juraj and end up on the outside of all the conversations. Everybody was of course chatting in Finnish and I was just standing aside, listening, trying to keep up, while thinking of some interesting or at least up to the topic remark, that would help me be part of it. It never happened. At least not on the begining. And it made me feel really stupid and unworthy.

Once in a while some woman would try to talk to me and either shy away, when realizing I might need to speak in English, or she stayed a bit and we had very polite and friendly small talk. It felt nice. But it was not enough. I needed somebody to talk to. To connect. And without at least average language skills, it was impossible.

So what is the trick here? LOWER YOUR EXPECTATIONS. Just forget about the family centre and playground as a place for finding real friends. It ain't gonna happen. I don't say ever, but you should not expect that, because the unmet expectations are making you feel miserable. The only reasons why you should go there are to be seen, to be part of the community, to get your children and yourself a chance to hear some Finnish, to change a place (and toys! :) ), to let people and other parents know that you are out there and you want to hang around. That is enough. You will get all that. I promise.

Birds of a feather flock together

a common fireplace in Nuuksio

I am sorry to say that, but it is true. You have to find a friend within your own people, ideally somebody from your own country (especially if your significant one is a Finnish person).

I know it sounds bad, and you might throw at me stuff like integration, multiculturality or adaptation... but I am gonna say back "Who cares?!". Of course you want to integrate, be part of the community and learn the culture of the country, but you also need somebody who will understand you fully, who will not question your feelings or get hurt by them. Somebody, who you can just talk to without explaining stuff, or explaining yourself. Being mum at home with kids is challenging enough...and you need a friend who you can just be with, and relax.

You can find somebody like that in a Finnish friend, but it is not easy way for both of the sides, and it takes time to get there.

Thrashing the country is healthy

I know, another horrifying statement! But please, hear me out. 

Living abroad is difficult, even if you live in a country like Finland, where the system takes good care of you and provides for you and your family. But! Just because you get the financial (and other) support, it does not mean that you are not allowed to feel miserable, angry or upset, about things that are not working out well for you. There is always something that will make you feel like kicking a trash bin, swearing out loud or being really mean. It is life after all. People get negative once in a while, and especially women need to talk about it, share it. There is nothing better than another angry foreigner who is facing the same difficulties as you are, who is ready to talk about it and help you get the steam out.

Never try that with your Finnish friends, because you will end up hurting them and it is not worth it. Nobody likes to hear, that their country sucks, or that you feel being discriminated and opressed. Those are your feelings and your experiences. Being an expat is something nobody will understand until he or she experienced that. You cannot force Finnish friends to sympathize with you, while you are thrashing the place they most probably love and are fond of. Imagine if the situation was reversed...How would you feel?

That is why (and not only) friends foreigners are a treasure. Because they are at the exact same place, in the same shoes.

Respect your friends from "before"

Lucka is definitely one of the treasures...

Becoming mum is very challenging, not only because your body changes, the relationship with your loved one gets under pressure, your daily routines are out of the normal (and so much more)... it also influences your past friendships and connections.

To be frank, you will most probably lose connections with a lot of people on the begining. Being in the baby bubble is a bliss, but usually only for those who are in it - the mother, the baby and ideally (but not always!) the father. Everybody who is standing outside the bubble will feel out of the place and it is normal. Your life just turned a pretty drastic turn and you are adjusting, being all hormonal and sleep deprived. It will scare away some of the people, because suddenly they feel unwelcome. Sad truth... Good news is that this will pass, and pretty soon. After 6 to 8 months the bubble will burst, hormones will get back to normal and you will be able to look around and see what happened with your life out there.

If you have single friends, who are still sticking around, treasure them with gold, because they don't mind hanging around babies. :) And if some of them part with you quitely, let them go with love and respect, which they deserve. Their farewell is rarely a sign of them not loving you. They just did not find their place in your new life (yet). And you never know...some people might come back.

Get out of your comfort zone

That is the crucial advice regarding maternity leave and an expat life (connected or not) - you simply have to get out there and keep trying. True, you might become friends with somebody you would never thought you will before... but your life and yourself are not the same anymore.

The minute you made the decision (of moving abroad and/or have a baby), you changed, with or without you noticing it. Try to greet that change with thankful appreciation and take it all, the pain included. Because life of (an expat) mother is also about sacrifices and about trying different ways and different things. It is only you, who has it in your hands... 

In my experience you really have to be determined. If you want others to get to know you and notice you, keep going out - to the family centre, to the playground, to the muskari,...and ignore how out of the place it makes you feel. Treasure each small talk you have had, each smile you gained, each mum remembering your child's name. It takes about 6 to 8 weeks of frequent visits, when people usually start to take you as a part of the place. Sadly enough, they need to see, that you really want to belong. One or two visits will unfortunately not do it.

I am sending lots of love to all of you, hoping that whatever comes in your way, you will manage to turn into your favour. We make our life decisions and sometimes just have to face the fact, that we are lowering our opportunities by them. But that does not mean we cannot try to make the most of it.


ČESKY:


Ti, kteří kdy byli na mateřské dovolené nebo kdy žili v zahraničí, se mnou budou souhlasit, že obojí je velmi obohacující, ale i náročná životní zkušenost. Překvapivě mezi nimi existuje pár paralel.

Nejen, že se váš život drasticky změní během několika hodin nebo dnů, ale musíte se také velmi rychle přizpůsobit a vzdát se spousty věcí. Navíc, vaše očekávání jsou jen zřídka naplněna, protože prostě nevíte, co očekávat. V obou případech je to obtížný úkol, ale jakmile víte, jak s tím nakládat, může se to stát vaší transformační zkušeností.

A teď si představte, že žijete obě tyto reality současně ... Vítejte v životě mámy cizinky.

Existují věci, které vám nikdo o životě mámy cizinky ve Finsku neřekne, a já se rozhodla, že to udělám. Protože za posledních 5 let jsem se s tím setkala už tolikrát. Se smutnými, zmatenými a opuštěnými ženami, které se ptají, proč se občas cítí tak zoufale a depresivně, proč nejsou schopny se seznámit s místními maminkami, proč jsou tak naštvané na stát, který se o ně stará, a cítí se za to všechno provinile. Já to znám. Jsem jednou z nich.

Chci říct všem těm maminkám, které sdílejí na internetových fórech a internetových diskusích, jak mimo a osaměle se cítí, že tohle je jen nevyhnutelná součást života cizince a taky matky (cizinky nebo ne) na mateřské dovolené - ať se snažíme, jak chceme. Protože my prostě tak trochu mimo jsme. Jsme ty nádherné duše roztáhnuté do strašných délek, mezi místem, na kterém jsme kdy byli, a místem, kterému se zrovna snažíme přizpůsobit, zabydlet se, zapadnout ... aniž bychom přitom ztratily spojení se svými kořeny.

Cítíte to taky? Možná vám pomůžu.

Spojení s místními

Je poměrně obtížné skutečně se propojit s Finy (a mluvím obecně), a kontakt s finskými maminkami, v případě, že už z dálky vypadáte jako cizinec, se může zdát téměř nemožným. Samozřejmě, existují lidé, kteří si s vámi rádi popovídají anglicky a vy si najdete přítelkyni na celý život. Ale nestává se to příliš často.

Pamatuju si první rok na mateřské dovolené, pokaždé, když jsme se vrátili domů z dětského hřiště nebo z místního rodinného centra (perhekeskus), cítila jsem se bídně a fakt smutně. Probíhalo to vždycky stejně - přišli jsme, začali si s Jurajem hrát, a já okamžitě zůstala na okraji veškerého dění. Všichni samozřejmě mluvili ve finštině a já jsem jen stála stranou, poslouchala, snažila se držet krok a celou dobu přemýšlela o nějaké zajímavé, nebo alespoň tématické poznámce, která by mi pomohla být součástí rozhovoru. Nikdy se to nestalo. Alespoň ne na počátku. A já jsem se kvůli tomu cítila jako blbec, na kterém nezáleží.

Čas od času se nějaká žena pokoušela se mnou mluvit a buď se rychle vzdálila, když si uvědomila, že možná budu muset mluvit anglicky, nebo zůstala a my měly velmi zdvořilý a přátelský rozhovor (small talk). Bylo to hezké. Ale nestačilo to. Potřebovala jsem někoho, s kým mluvit. Opravdovou kamarádku. A bez přinejmenším průměrných jazykových dovedností to bylo nemožné.

Takže co s tím? SNIŽTE SVÁ OČEKÁVÁNÍ! Stačí, když se smíříte s tím, že že v rodinném centru nebo na dětském hřišti skutečné přátele nenajdete. Neříkám, že nikdy, ale neměli byste to očekávat, protože právě ta nesplněná očekávání způsobují, že se cítíte bídně. Jděte tam třeba proto, abyste byli vidět, abyste mohli být součástí komunity, abyste vy i děti slyšeli pravidelně finštinu, abyste na chvíli vypadli z domu (a vyměnili hračky! :)), abyste dali druhým najevo, že tady jste a chcete být součástí dění. To stačí. To vše získáte. Slibuju.

Vrána k vráně sedá

Je mi líto, ale tohle je fakt pravda. Musíte si najít kamarádku mezi svými, nejlépe někoho, kdo pochází ze stejné země (hlavně jestli je vaše drahá polovička Fin/ka).

Vím, že to zní hrozně, a asi po mě začnete vztekle házet termíny jako integrace, multikulturalita nebo adaptace ... ale já vám klidně odpovím: "No a co?!". Samozřejmě se chcete integrovat, být součástí komunity a naučit se o kulturních zvyklostech země, ale také potřebujete někoho, kdo vám plně porozumí, kdo nebude zpochybňovat vaše pocity nebo se jimi bude cítit zraněný. Někdo, s kým si prostě můžete promluvit, aniž byste museli něco složitě vysvětlovat. Být mámou na mateřské je dost náročné ... a vy potřebujete kamarádku, se kterou můžete vydechnout, prostě jen být.

Takového člověka můžete najít i ve finské kamarádce, ale nebývá to snadná cesta ani pro jednu stranu a často to nějakou dobu trvá.

Zanadávat si na zemi je zdravé

Já vím, další strašlivé prohlášení! Ale prosím, vyslyšte mě.

Život v zahraničí je obtížný, i když žijete v zemi jako Finsko, kde se o vás systém postará a poskytne vše potřebné vám i vaší rodině. Ale! Jen proto, že získáte finanční (a jinou) podporu, neznamená to, že se nemůžete čas od času cítit bídně, rozčileně nebo rozrušeně, kvůli věcem, které nefungují. Vždy se objeví něco, kvůli čemu budete mít chuť nakopnout popelnici, nahlas si zanadávat nebo být prostě zlá. To je koneckonců život. Lidé bývají i špatně naladění, a zvláště ženy si o tom potřebují promluvit, sdílet pocity. Není nic lepšího než další rozzlobený cizinec, který čelí stejným obtížím jako vy, a je připravený si o tom promluvit a zanadávat si s vámi.

Nikdy to nezkoušejte s finskými kamarády, protože byste jim mohli ublížit, a to za to nestojí. Nikdo nerad poslouchá, že jeho země stojí za prd, nebo že máte pocit, že jste v ní diskriminováni a utlačováni. To jsou vaše pocity a vaše zkušenosti. Být cizincem žijícím v zahraničí je nepřenositelná zkušenost, a pochopí ji jen ten, kdo to zažil. Nemůžete přinutit finské přátele, aby s vámi sympatizovali, zatímco znevažujete místo, které nejspíš milují a jsou na ně pyšní. Představte si, že by se situace obrátila ... Jak byste se cítili?

Proto (a nejen proto) jsou další kamarádi cizinci k nezaplacení. Protože jsou na tom stejně jako vy, a chápou, jak se cítíte.

Važte si kamarádů z dřívějška

Beloved Eliška definitely does not shy away from our kids :) 

Stát se mámou, je velmi náročné, a to nejen proto, že se změní vaše tělo, vztah s vaším nejbližším je náhle pod tlakem, vaše každodenní rutiny jsou úplně mimo, atp. Mateřství má vliv i na vaše přátelství a předchozí vztahy.

Upřímně řečeno, na začátku pravděpodobně ztratíte spojení s mnoha lidmi. Být v tzv. baby bubble je blažená záležitost, ale obvykle jen pro ty, kteří jsou uvnitř bubliny - tedy matka, dítě a ideálně (ale ne vždy!) i otec. Každý, kdo stojí mimo tento ohraničený systém, se bude cítit mimo...a to je normální. Váš život se právě dost drasticky otočil a vy se přizpůsobujete, navíc jste pod vlivem hormonů, nevyspaná... Někteří lidé to prostě nezvládnou, protože se budou náhle cítit nevítáni. Smutná pravda. Dobrou zprávou je, že to přejde a docela brzy. Po 6 až 8 měsících bublina praskne, hormony se vrátí k normálu a vy se budete moci rozhlédnout, co se stalo s vaším životem.

Máte-li kolem sebe ještě nějaké svobodné kamarády, važte si jich nad zlato, protože jim nevadí miminka. :) A jestliže se s vámi někteří beze slova rozloučili, nechte je jít s láskou a úctou, kterou si zaslouží. Jejich nepřítomnost je jen zřídkakdy známkou toho, že vás nemilují. Prostě jen nenašli místo ve vašem novém životě (alespoň prozatím). A nikdy nevíte, lidé se nám do života mohou vrátit.

Vystupte z komfortní zóny

Tohle je asi nejzásadnější rada týkající se mateřské dovolené a života v cizí zemi (ať už dohromady nebo zvlášť) - musíte prostě jít mezi lidi a snažit se. Je pravda, že se nejspíš začnete kamarádit s lidmi, se kterými byste se ve svém předchozím životě třeba ani nesetkali... ale stejně jako vy, ani váš život už není stejný.

V okamžiku, kdy jste se rozhodli (přesunout se do zahraničí a / nebo mít dítě), jste se změnili, ať už jste si toho vědomi nebo ne. Snažte se tuto změnu přijmout s vděkem, a to i s bolestí a nepříjemnostmi, které přináší. Protože život matky (a cizince v zahraničí) je také o obětech a o zkoumání nových způsobů a jiných věcí. Jen vy sami to máte ve svých rukou.

Podle mých zkušeností musíte být skutečně odhodlaní. Pokud chcete, aby vás ostatní zaregistrovali a poznali vás, musíte chodit ven - do rodinného centra, na dětské hřiště, do muskari, ... Ignorujte nepříjemné pocity, které vám to může přinášet, a prostě tam jděte. Važte si každého nepatrného rozhovoru, každého úsměvu, každé mámy, která si zapamatovala jména vašich dětí. Tak po 6 až 8 týdnech pravidelných návštěv, vás lidé většinou začnou brát vážně. Jedna nebo dvě návštěvy bohužel nestačí jako důkaz, že chcete někam patřit.

Posílám vám hodně lásky a doufám, že ať už se vám do cesty postaví cokoli, podaří se vám proměnit to ve vlastní výhodu. Některá životní rozhodnutí nám prostě snižují možnosti a příležitosti, a my se s tím musíme smířit a nenechat se odradit.

2 comments:

melmoth.sk said...

Dakujem Vendulke za pekne clanky. Citaju sa s lahkostou az sa cudujem ze mi citanie tak rychle ubehlo a rad by som si precital aj dlhsie texty.
zaroven je to informativne. retrospektivny pohlad na udalosti ukazemnohe veci v inom svetle, otvara mi to oci, usi aj srdce. Pokracuj v pisani, tvoj nie pravidelny ale verny citatel/ctitel.

Vendula said...

Dekuju, Robko. ❤